Jan Preisler, Moře s figurou v popředí, 1902

Pravoslav Kotík, Žízeň, 1922-23

Nové umístění v zámeckých prostorách a v jiném osvětlení nechává zazářit kráse děl nejenom Antonína Slavíčka, Otakara Lebedy, Aloise Kalvody či Jindřicha Pruchy počátku 20. století, kdy postihovali v realistickém duchu českou krajinu. Ukazuje také na nezdolný duch posedlosti při hledání nové výtvarné pravdy v kubistických obrazech o generaci mladšího Emila Filly. Objevuje nového pravdivého hrdinu poválečné malby v dílech Františka Muziky či Oldřicha Kerharta nebo Pravoslava Kotíka. Vyzdvižena je také nová podprahová fantazie a ambivalentní krása surrealistického proudu v českém umění, příkladně v díle Jindřicha Štyrského a Františka Janouška. O mladické posedlosti objevit ráz soudobého města a jeho civilizační krásy v těžkých podmínkách 2. světové války vyprávějí obrazy Františka Grosse, Jana Smetany nebo Kamila Lhotáka.

Václav Špála, Červená na Vltavě, 1927

Emil Filla, Hudební zátiší, 1932

Výstavní prostor je poskytnut četným sochařským realizacím; před očima diváka defilují zejména portréty od Josefa Václava Myslbeka, Otakara Španiela, Marty Jiráskové. Doplňují je krásné Štursovy akty, stejně jako od Bohumila Kafky či Karla Lidického. Jejich sochařské ideály se dočkaly působivého plastického ztvárnění v bronzu, ušlechtilém mramoru, kameni serpentinu i dřevu.

Pět desítek děl ze sbírek Galerie umění Karlovy Vary, stejně jako architektonický půvab letohrádku obkrouženého úpravným historickým parkem, nepochybně přispěje k mimořádným uměleckým zážitkům jak turistické obci, tak i znalcům umění. Jsou pro ně také připraveny výpravné publikace o sbírkách galerie a také nově vydaná skládačka k výstavě.

Místo konání: Letohrádek Ostrov, pobočka Galerie umění Karlovy Vary, Zámecký park 226, Ostrov
Termín: 4. června – 30. srpna 2020, denně 10 – 17 hodin, kromě pondělí

www.letohradekostrov.cz

Jan Antonín Venuto | Nelahozeves

Jan Antonín Venuto 1746-1833

Život a dílo

Duchovní, umělec a sběratel Jan Antonín Venuto se narodil v moravských Jevišovicích do, původem italského, rodu Venutů. Základní vzdělání získal v rodných Jevišovicích a od roku 1756 studoval na jezuitském gymnáziu ve Znojmě. Byla to, ale filosofická fakulta univerzity v Olomouci, která jej utvrdila v touze vydat se na církevní dráhu. V roce 1767 byl v Olomouci vysvěcen na podjáhna a následující rok v Kroměříži na jáhna. Roku 1768 zakončil teologické studium absolutoriem a o rok později, ve svých třiadvaceti letech, přijal na kroměřížském zámku kněžské svěcení.

Cesta jej po studiu zavedla na zámek v Jimramově, kde mu byla na žádost tamější hraběnky Marie Antonie z Waldorfu, svěřena funkce zámeckého kaplana a kooperátora. Po třech letech byl opět povolán do Olomouce a jmenován do funkce biskupského ceremoniáře.

V roce 1772 se Venutovi naskytla příležitost na další kariérní postup a v prosinci roku 1773 byl oficiálně uveden do funkce kanovníka kapituly v Mikulově. Za doby jeho působení v Mikulově na místo probošta nastoupil Jan Leopold rytíř Hay, který dříve působil jako děkan kapituly v Kroměříži. Přátelství mezi Venutem a novým proboštem zásadně ovlivnilo Venutův život. Díky Hayovi se jeho kresby dostaly do širšího podvědomí veřejnosti.

Jan Antonín Venuto | Adršpach 

Skicář a tužku nosil Venuto také na svých cestách. Zhotovoval veduty měst a krajiny, v nichž pobýval. Akvarely někdy doplňoval erby tamějších šlechtických rodů.

Cesty Leopolda Haye a Venuta se po Hayově odchodu z Mikulova rozdělily, ale ne na dlouho. Hay Venuta povolal do královehradecké diecéze, kde zastával funkci biskupa. V květnu roku 1807 se Venuto dočkal vrcholu své duchovní kariéry, byl ustanoven arcidiákonem.

Nadále se věnoval umění a zakázkám na předlohy k nejrůznějším rytinám.
Venuto byl v kontaktu s umělci Františkem Karlem Wolfem, Antonínem Puchernou, žákem F. K. Wolfa a rytcem a kreslířem Jiřím Döblerem, s nimiž ho pojila je spolupráce na historicko-topografických dílech.

Umělecké spolupráce a příležitostné zakázky neodvratně vedly Venuta k plánovitému vytvoření jeho vlastního souboru vedut měst, hradů, zámků… Do práce se pustil již v 80. letech 18. století, předlohou mu byly grafické listy, repliky, vzorníky, kopie děl jeho přátel, ale nejpodstatnější část tvořily jeho vlastní kresby z cest po českých zemích.

Jan Antonín Venuto | Bubeneč

Podstatnou část předloh pro Venutovy veduty tvoří dílo pelhřimovského rodáka pátera Vojtěcha Benedikta Juhna, premonstrátského knihovníka a kreslíře Huga Václava Seykory, díla Antonína Pucherny, Františka Karla Wolfa a Jiřího Döblera, dále Balzerovy krkonošské veduty, lepty schwarzenberských panství, díla Karla Postla a Lorenze Janschy a Dietzlerovy pohledy na města.

V souboru 398 akvarelů vyobrazil 40 hradů, 60 zřícenin, více jak 200 zámků, 20 tvrzí, přes 450 kostelů, 60 klášterů, 170 měst a obcí a přibližně 80 vesnic. Jeho dílo je dílem celoživotním a nenahraditelným, jelikož existuje jen v jediném originále.

Dne 1. 4. 1833 Venuto ve svém bytě v Hradci Králové zemřel. Podle svého posledního přání byl pohřben u kostela sv. Martina v Chrašicích vedle svého přítele Jana Leopolda Haye.

Jan Antonín Venuto | Okoř

Odkaz díla Jana A. Venuta

Venutovo dílo je cenným topografickým a historickým pramenem. Mapuje tvář české krajiny na přelomu 18. a 19. století a je zdrojem informací pro památkovou péči, kastelologii, archeologii, dějiny urbanismu a stavebně – historický výzkum. Kresby, často pojaté z netypických úhlů, jsou doplněny o legendy a popisy.

Důležitým pramenem jsou i Venutovy skicáře, jeden je uložený na zámku Žleby a druhý v muzeum ve Vysokém Mýtě. Obsahují autorovy poznámky, dílčí partie a nejrůznější zákoutí.

Venuto se úzkostlivě snažil vyobrazit, co největší území Čech, ale to byl na jeden lidský život nelehký úkol. Často se proto uchyloval k využívání cizích předloh, což nebylo tehdy neobvyklé.

Ačkoliv nejsou veduty vždy spolehlivým odrazem české krajiny 18. a 19. století, jsou často jediným dochovaným vyobrazením a je tedy na nás, abychom se na díla dívali se zdravým nadhledem. Co dělá Venutovo dílo výjimečným, je pečlivý a systematický přístup milovníka umění a vlastence, který, ač nebyl profesionálním výtvarníkem, vytvořil unikátní soubor vedut, který je hodný obdivu.

Soubor vedut je v současnosti uložený v Rakouské národní knihovně, kam se dostal ze sbírek císaře Františka I., který se sbírání map, knih, rukopisů a obrazů aktivně věnoval od roku 1784 a při příležitosti jeho návštěvy Hradce Králové, mu byl soubor dán darem.

Výstava 20. 5. – 18. 10. 2020
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy 
Zámek 1, Roztoky

muzeum-roztoky.cz

František Kaván | Vlčinec 

V roce 1887 prodělala pražská malířská Akademie, dnešní Akademie výtvarných umění, výraznou změnu ve způsobu výuky i financování. Zásluhou stavitele, architekta a mecenáše Josef Hlávky byl z Vídně do Prahy povolán Julius Mařák, aby zde opět obnovil speciální krajinářskou školu. Tato volba se brzy ukázala neobyčejně šťastnou, neboť vedle nezpochybnitelných uměleckých kvalit disponoval Mařák také neobyčejným pedagogickým nadáním i energií, kterou věnoval reformě ústavu.

František Pečinka | Na Podháji

Během 12 let jeho profesorského působení prošla ateliérem řadu umělců, kteří se výrazně zapsali do českého umění přelomu 19. století a 20. století: Antonín Slavíček, František Kaván, Otakar Lebeda, Jaroslav Panuška i dnes méně známých malířů, ale ve své době úspěšných autorů, např.: Ferdinand Engelmüller, Josef Holub, Alois Kalvoda, Jan Honsa, Stanislav Lolek, Josef Ullmann, Ota Bubeníček, Karel Langer nebo František Pečinka. Bez pochyby to byla také zásluha profesora, který studenty naučil dokonale ovládnout kreslířské a malířské techniky, ale ponechával jim volnost pro individuální vývoj a především se v nich snažil rozvinout lásku k přírodě. Legendárními se staly pravidelné exkurze na konci školního roku, kdy „Mařákovci“ vyjížděli malovat do plenéru do okolí Prahy, nejčastěji do Zákolan a na Okoř. Profesor Mařák byl pro své studenty autoritou, současně mladé umělce inspirovala tvorba Antonína Chittussiho (1847 – 1891) a impresionismus pronikající v průběhu 90. let 19. století z Francie do Čech.

Jaroslav Panuška | Dunaj

Kromě Otakara Lebedy a Antonína Slavíčka, kteří svůj na život předčasně ukončili na začátku 20. století, pokračovali absolventi Mařákova ateliéru v tvorbě v 1. polovině 20. století paralelně vedle moderních uměleckých směrů a jejich pohledy na českou krajinu se staly oblíbenými akvizicemi pro sbírky městských spořitelen a záložen, které dnes tvoří sbírku České spořitelny a.s.

Ota Bubeníček | Krajina

Výstava 27. 6. – 18. 10. 2020
Galerie České spořitelny 
palác Rytířská 29, Praha 1

galerieceskesporitelny.cz

Adolf Kosárek | Krajina s růžovým horským vrcholem

V době romantismu krajina přestala být chápána pouze jako kulisa lidských příběhů a stala se zrcadlem prožívané přítomnosti. Tento vztah byl nově postaven na vnímání skutečnosti jako různě chápaného rozporu mezi snem či ideálnem a realitou, individuem a společností, osobní svobodou a kolektivní nesvobodou.

Štyrský Jindřich | Z Českého ráje

Výstava sleduje tři oblasti vztahování se k vlastnímu Já a ke světu. První část je věnovaná lásce, která byla pro mladého Máchu určující emocí. Lásce jsou přiznány všechny její podoby, od něžného okouzlení, přes vášnivé vzplanutí po bolest a odcizení. Druhá část je věnovaná smrti, věčné přítelkyni všeho živého, ke které si každá společnost nutně musí najít vztah. Třetí část je věnovaná krajině a poutnictví. Příroda a krajina v podání zastoupených umělců promlouvá o své velikosti, věčnosti, a také se stává zrcadlem individuálně prožívané přítomnosti.

Mánes Josef | Hrobník

Společným jmenovatelem zastoupených autorů je autentičnost založená na individuálním citu jako nejdůležitější složce díla. Jejich individualismus současně vypovídá o pluralitě romantismů. Tak jako neexistuje jeden výklad světa, jeden způsob prožívání vlastního Já, neexistuje jeden romantismus, ale snad vždy bude existovat představa ideálna, i když tak bolestivě naráží na vnější realitu. Jako způsob tvůrčí práce, která vždy hledá odpovědi na otázky kladené konkrétním prostředím a prožívanou dobou, je romantismus ve společnosti v různé míře přirozeně přítomný napříč staletími.

 Preisler Jan | Studie k Černému jezeru

Výstavou a katalogem jsme neusilovali o nový výklad Máchova díla, ale o představení Karla Hynka Máchy jako věčně živého inspiračního pramene, který nadčasovostí svého odkazu dokáže znovu a znovu aktualizovat existenciální otázky člověka. Autoři představení na litoměřické výstavě se většinou k Máchovi nevztahují ve smyslu ilustrativním, nedrží se doslovně Máchovy literární tvorby, spíše jsou s Máchou, respektive s romantismem spřízněni, ať už přiznaně, nebo skrytě, osobním naturelem, uměleckým i životním postojem. Pochopitelně nebylo možné představit všechny autory, kteří se k romantismu či ke Karlu Hynku Máchovi jakkoliv vztahují. Šíři inspirace dokresluje alespoň různorodost použitých médií. Prezentovaná tvorba však jednoznačně potvrzuje aktuálnost romantismu, stálou přítomnost rozpornosti mezi idealitou a realitou, a předává nám poselství o hledání smyslu člověka a vztahu k Přírodě, jejich vyšších principů, přesahů a skrytostí.

Alena Beránková

Výstava 5. 6. – 6. 9. 2020
Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
Michalská 7, Litoměřice
Autorka a kurátorka výstavy: Alena Beránková

galerie-ltm.cz

Antonie Brandeisová | Ponte Vecchio

Cesta do Itálie byla zvláště v prvních dvou třetinách 19. století snem každého studenta umění. Země lákala nejen sluncem prozářenou krajinou, vzdáleným mořem, ohromujícími sopkami, starověkými památkami a věhlasnými městy, ale také slavnými stavbami nebo sbírkami antického a křesťanského umění. Práce umělců, které na těchto cestách vznikaly, představí Itálii od severních břehů jezera Lago di Garda přes alpské podhůří k ligurskému pobřeží, Benátky, Toskánsko, Řím i s jeho nádherným okolím, Kampánii, ostrovy Capri i Sicílii. Návštěvníci uvidí antické památky, slavná místa římských i křesťanských dějin, ale také krásy mořského pobřeží i exotická místa.

Wilhelm Riedel | Chrámy v Paestu

Poznají zblízka Vesuv, jehož svahy jako žhavé inferno zachytil Beneš Knüpfer, uvidí úžasné paláce a kostely v Benátkách, slavný Ponte Vecchio ve Florencii, Forum Romanum v Římě, vyhaslou sopku Monte Cavo nedaleko Castel Gandolfa, letního sídla papežů v Albánských horách, romantické Tivoli, soubor antických chrámů v Paestu, jedinečné řecké divadlo v Taormíně, chrámy v Agrigentu i samotné Palermo. Vystavená díla jsou zapůjčena ze státních i soukromých sbírek, mnohá z nich nebyla po dlouhá desetiletí veřejně prezentována nebo byla doposud známa jen ze starších katalogů nebo dobových reprodukcí.

Beneš Knüpfer | Výbuch Vesuvu

Návštěvníci uvidí obrazy Josefa Navrátila, Augusta Piepenhagena, Maximiliana Haushofera, Wilhelma Riedela, Aloise Kirniga, Jana Nowopackého, Michaela Haubtmanna, Viléma Kandlera a řady dalších.

Michael Haubtmann | Antické divadlo v Taormině

Výstavu jako každý rok doprovází bohatě ilustrovaný katalog.

Komentovaná prohlídka s autorkou výstavy Šárkou Leubnerovou se uskuteční v sobotu 1. srpna od 14 hodin.

Výstava je otevřena od soboty 20. června do neděle 20. září 2020 v prostorách Městského muzea a galerie Hlinsko.

Jaroslav Valečka | Ohnivá linie

Jaroslav Valečka je jedním z nejvýraznějších domácích představitelů mezinárodního stuckistického hnutí. To ho již samo určuje jako osobitého a nezávislého tvůrce, který si hledá cestu ke svému divákovi neotřelostí a hloubkou sdělení svých obrazů. Srozumitelností formy a využitím klasických malířských technik a postupů, které jsou programovým základem jeho díla, dokáže bez zbytečných slov vyjádřit „temné“ stránky lidského bytí. V době, kdy je tendence zjednodušovat sdělení do beztvarých zkratek a znaků, vypráví Jaroslav Valečka příběhy. Příběhy především o nás, protože citlivě vstřebává vše, co jej obklopuje, ať je to krajina a člověk nebo člověk v krajině. Nic z toho však není popisem na prázdno a malíř s námi o všem, co vidí a vnímá, intenzivně komunikuje. Ve své komunikaci jde pod povrch krajiny i člověka a dává tak prostor pro vzájemnou existenciální debatu, kde hraje klíčovou roli sepětí člověka s krajinou a pocity lidského nitra.

Jaroslav Valečka | Hory

V díle Jaroslava Valečky se trvale promítá „krajina dětství a dospívání“. Je to drsné a zároveň poeticky krásné prostředí severních Čech. I ten, kdo nepoznal tento kraj kontrastů, zůstává malířským přepisem krajiny a člověka tohoto regionu fascinován. Bytostné propojení a pochopení tragických dějin pohraniční oblasti je v jeho díle obdivuhodné. Vystihuje je modelací, světlem i barvou. „Temnota“ je téměř vždy rozbita září, ať odněkud přichází či ji něco vysílá. Je to jako záře naděje, která rozbije i tu největší temnotu. Severočeské pohraničí je především krajinou hor s těžkým životem protkaným mnohdy hororovými zkazkami. Je to místo, kde člověk nejvíce pozná své sepětí s krajinou a závislost na ní. Z ní vyrůstá, v ní žije i umírá.

Jaroslav Valečka | Oko

Prezentované dílo Jaroslava Valečky je doplněno sbírkovými předměty Oblastního muzea a galerie v Mostě. Předměty z regionu postiženého ztrátou vlastní identity jsou tak umocněna jeho sdělení a volání po naději. Ochranou a péčí o zdejší dědictví, které bylo mnohdy zcela zlikvidováno, dáváme naději na kontinuitu vlastní minulosti a vyprávění pravdivého příběhu o nás všech.

Jaroslav Valečka | Tichá noc

Jaroslav Valečka | Pictura Obscura
10. 6. – 30. 8. 2020
Vernisáž 9. 6. 2020 od 17 hodin
Oblastní muzeum a galerie v Mostě
Čsl. armády 1360/35, Most
Otevřeno denně kromě pondělí od 12:00 do 18:00 hodin,
So – Ne: 10:00 – 18:00 hodin
Svátek: 5. 7. 2020: 10:00 – 18:00 hodin

Eugen von Kahler, Ležící akt, 1908–1909, olej, plátno, 65 × 95

Eugen von Kahler se narodil v roce 1882 v Praze do židovské rodiny majitele cukrovaru Maxe Kohna a jeho manželky Ottilie Bondyové. Náležel tak k silné generaci malířů, která se začala na umělecké scéně prosazovat po roce 1900 a přinesla s sebou moderní způsob malby. První zkušenosti získal u malíře Heinricha Jakesche v Praze, rychle následovalo studium na Akademii v Mnichově a zejména opakované pobyty v Paříži. Kahler se stal právoplatným členem diskuzního kroužku při Café du Dom.

Eugen von Kahler, Bazar v orientu, 1911, olej, plátno, 70 × 85

Díky intenzivním kontaktům do mnichovského prostředí a první samostatné výstavě v Mnichově v říjnu 1911, dva měsíce před svou smrtí, se Kahler nesmazatelně zapsal do dějin moderního výtvarného umění. V posledním roce svého života byl zařazen do výběru výstav budoucího uskupení Der Blaue Reiter. Jeho členové v této době stáli na počátku nově vznikající abstrakce. K tomuto uměleckému názoru také směřoval výtvarný projev Eugena von Kahlera. Až do své brzké smrti na sklonku roku 1911 cestoval také do Berlína nebo Belgie a Londýna a navštívil Tunisko, Egypt a Alžír. Jeho tvorba byla ovlivněna moderním viděním, zejména německým expresionismem a francouzským fauvismem. Jeho život byl zásadně ovlivněn tuberkulózou, se kterou bojoval 11 let.

Eugen von Kahler, Zátiší s holubicí, 1911, olej, plátno, 46 × 56

Eugen von Kahler ze soukromé sbírky
20. 3. – 27. 9. 2020
termín vernisáže 18. 6.
termíny komentovaných prohlídek 4. 6., 6. 8. a 10. 9. vždy v 10:30 a 17:00, neděle 21. 6. v 15:00
autorka Anna Habánová
Oblastní galerie Liberec, příspěvková organizace
Masarykova 723/14, 460 01 Liberec

Vojtěch Hynais, Suzanne Valadon (1889), Galerie Marold

Obraz pochází z roku 1889, kdy Hynais pracoval jako dekoratér v Paříži a spolupracoval s proslulou porcelánkou v Sèvres. V jeho pařížském období často hledal vhodné modelky pro své obrazy, až mu jednoho dne jeho francouzský přítel Puvis de Chavannes přivedl do ateliéru okouzlující dívku, která se živila jako pradlenka. Bylo jí teprve šestnáct let a jmenovala se Marie-Clémentine Valadon. Ta Hynaise natolik učarovala, že se nakonec stala tváří anděla na oponě Národního divadla.

Vojtěch Hynais, Anděl (detail opony Národní divadla)

Suzanne Valadon (původním jménem Marie) byla také mnohokrát idealizována na plátnech Pierra Augusta Renoira, a další slavný malíř Henri de Toulouse-Lautrec důvěrně zachytil v mnoha portrétech její sardonickou stránku.

Henri de Toulouse Lautrec, Portrét Suzanne Valadon, 1887

Pierre-Auguste Renoir, Suzanne Valadon, 1885

Náš pastel se blíží dílům francouzských salonních umělců té doby, kteří malovali přitažlivé Pařížanky v mušelínových šatech.

V roce 2019 získala již zmíněná Kooperativa vystavovaný Portrét dívky v klobouku v aukční přestřelce za 1 500 000 Kč. Díla Vojtěcha Hynaise se tak dlouhodobě těší zájmu sběratelů. Za všechny prodeje můžeme ještě jmenovat vydražené dílo „Kristus a Magdaléna“ za 5 500 000 nebo „Ležící akt“ z roku 1912 za dosaženou aukční cenu 4 000 000.

Vojtěch Hynais, Portrét dámy v klobouku (Sbírka Kooperativa)

V Galerii Marold můžete získat významné dílo „Suzanne Valadon“ z roku 1889 za podstatně příznivější cenu.

Karel Postl, Pohled na Krkonoše

Zřejmě po základním vzdělání odešel do Vídně na studium malířství na Akademii. V roce 1806 poslal Společnosti vlasteneckých přátel umění žádost o místo profesora na umělecké akademii v Praze a po kladném vyřízení nastoupil 1. června 1806 jako akademický učitel krajinářského kreslení „akademischer Lehrer der Landschaftzeichnung“. V témž roce byl jmenován i stavovským divadelním malířem, maloval divadelní dekorace.

Potřeba zřídit krajinářskou školu byla vyvolána dobovou zálibou v krajinách a vedutách, hnutím, které horovalo pro přírodu i probouzejícím se vlasteneckým uvědomováním, které si žádalo pohledy na českou krajinu, pohledy na české hrady a zámky.

Karlovi Postlovi se podařilo zvýšit prestiž českého krajinářství a prosadit nový způsob zobrazení krás české krajiny. Maloval i učil v duchu klasicistního názoru na ideální komponovanou krajinu a vychoval celou generaci v popisném empírovém pojetí veduty a grafiky, ke které patřili např. Václav Alois Berger, Jiří Döbler, Vincenc Morstadt, Josef Šembera, Antonín Pucherna, Martin Neureutter a především jeho nejnadanější žák Antonín Mánes.

Karel Postl, Pohled na Klášter sv. Anny v Čechách

Postlův romantický pohled zachytil především Prahu a její okolí, pohledy na české lázně Karlovy Vary, Teplice, Františkovy Lázně, Frýdlant, Liberec, Grabštejn, pohledy na ideální romantickou krajinu a samozřejmě neopomenul svou rodnou krajinu, Bechyňsko. Několik reprodukcí těchto prací se nalézá v Městském muzeu v Bechyni.

Zemřel v roce 1818 v Praze na souchotiny. Jeho smrtí zanikla i krajinářská škola, kterou po několika neúspěšných pokusech malířů otevřel 1. ledna 1836 Antonín Mánes.
Postlovy pražské veduty i pohledy na česká města, oproštěné od topografických zájmů, dávají lidem možnost poznat krásu naší vlasti a stávají se spolu s listy jeho žáků a odchovanců Antonína Pucherny, Ludvíka Buquoye a dalších důležitým vývojovým článkem zpevňujícím jednotu výtvarného zaměření této doby.

Co se týče aukčních rekordů tohoto umělce, tak se v roce 2001 v aukční síni Meissner-Neumann prodal akvarel Pohled na Krkonoše za cenu 180 000 Kč (Waldesova sbírka) a v roce 2010 v aukci společnosti ACB obraz s názvem Pohled na Klášter sv. Anny v Čechách za 1 400 000 Kč.

Použitá literatura: Česká grafika XIX. století, Praha 1955.

Anton Balzer, Die Mühle am Schaafsbachfalle im Thale Hintersee, 1803

Antonín Balzer (1771 – 1807) žil poměrně krátce a skonal nečekaně, podobně jako jiný velikán 19. století – Karel Hynek Mácha. Balzer zemřel náhle na následky nočního pádu ze schodů v prosinci roku 1807. Už tento zvláštní způsob smrti mnoho napovídá. Antonín zřejmě nebyl tím klidným, usedlým a bezúhonným měšťanem jako jeho otec. Patřil k veselým kumpánům, nebál se rvaček, soubojů a bujarých nočních pitek, z nichž se mu jedna stala osudnou až k smrti.

Anton Balzer, Der sogenannte Zucker Hut in Adersbach, 1794

Po svém školení v otcově dílně odešel na studia do Drážďan a do Vídně. Po absolvování škol je Balzer bezpečně technicky vyzbrojen na dráhu reprodukčního rytce. Jeho zájem je však už obrácen zcela jiným směrem. Práce podle cizích předloh chápe jako etudy. Těžiště jeho úsilí se tedy obrací ke krajině, k živému přírodnímu modelu.

Anton Balzer, Der sogenannte Zucker Hut in Adersbach, 1794

Roku 1792 vydal soubor rytin s Krkonošskými a Adršpašskými motivy. V Krkonošském cyklu vypracoval Balzer do značné dokonalosti svůj způsob kreslení stromových korun, velmi malebný a dekorativní, který je bezpečným poznávacím znamením jeho prací. Dalším jeho významným dílem je bravurně podaný cyklus krajinných pohledů ze Solnohradska z let 1802 – 1804.

Jméno Antonína Balzera nemůže být nikdy opomenuto v souvislosti s počátky volné krajinomalby a se vznikem nového přístupu k výtvarnému zobrazení, který poznamenal díla nejvýznačnějších malířů a kreslířů našeho 19. století.

Na českém aukčním trhu se díla tohoto autora takřka nevyskytují. Před lety se nabízely v aukci Dorothea pouhé dva grafické listy Z Adršpachu a Vodopád v Krkonoších.

Zdroj: Dlábková Markéta, Chrobák Ondřej: František Bohumír Zvěřina 1835–1908, Jihlava, 2008.