Šaloun Ladislav

(1870–1946)

* 1. 8. 1870 Praha – † 18. 10. 1946 Praha

Narodil se v rodině soukromého úředníka Floriana Šalouna (1844–?) a jeho manželky Marie, rozené Ramešové (1840–1887). Měl mladšího bratra Fridricha (1872–?). Marie Šalounová zemřela 10. března 1887 na tuberkulózu a po její smrti se otec znovu oženil s Rosalií Jelínkovou (1857–?).  Nejprve studoval v letech 1885–1889 v Reynierově kreslířské škole. Když napoprvé nesložil zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu, obával se dalších zklamání. Proto v letech 1889–1891 studoval sochařství soukromě u Tomáše Seidana a Bohuslava Schnircha. Stylově byl ovlivněn zprvu Josefem Václavem Myslbekem, dále secesí a Augustem Rodinem, s nímž se v Praze roku 1902 setkal. Přátelil se se Stanislavem Suchardou, Františkem Bílkem a Quido Kociánem.

Byl všestranným výtvarníkem a pedagogem. Především se věnoval vlastní tvorbě, a to monumentální a komorní plastice. Patřil k nejplodnějším umělcům své doby. Rád spolupracoval na sochařské výzdobě architektury, zejména s architekty Antonínem Wiehlem, Osvaldem Polívkou a Josefem Fantou. Jeho návrhy soch zpravidla realizovali v kameni jiní sochaři či kameníci, nebo odlévali do bronzu specializovaní kovolitci (Franta Anýž, Bendelmayer a Červenka). Dále navrhoval průmyslový design (stolní lampy, popelníky, dózy, šperky a šperkovnice), který často vlastnoručně prováděl, nejraději v mědi či keramice. Věnoval se také knižní grafice a navrhoval obálky knih. Kladl důraz na duchovní význam své tvorby, věnoval se spiritismu a okultním vědám, setkával se k seancím ve sklepě své vily mj. s Josefem Váchalem, Alfonsem Muchou, Františkem Bílkem, Janem Konůpkem či Bohuslavem Reynkem. V letech 1903–1906 působil spolu s Antonínem Slavíčkem jako externí pedagog na soukromé výtvarné škole. V letech 1906–1914 byl externím učitelem na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Účastnil se mnoha sochařských soutěží. Roku 1896 získal dvě první ceny a čestné uznání v soutěži na plastickou výzdobu Městského muzea v Praze. K jeho nejvýznamnějším realizacím patří několik pomníků, především sousoší Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Dlouhá léta žil a tvořil na Václavském náměstí. Podobné pomníky navrhl také pro město Hořice (1911–1913) a Libáň (1925). Ateliér se zázemím ve Slovenské ulici čp. 1556 na Královských Vinohradech si dal postavit podle vlastního návrhu roku 1911 pro tvorbu Husova pomníku, později byla doplněna obytná část. Tato tzv. Šalounova vila, je nyní chráněnou nemovitou památkou. Výrazně se podílel na výzdobě pražských secesních budov, Obecního domu, Pojišťovny Praha na Národní třídě, přístavby Zemské banky Na příkopech a Nádraží císaře Františka Josefa I. Šaloun měl zvlášť vřelý vztah k Hořicím v Podkrkonoší. V létě 1914 tam měl první a prakticky jedinou soubornou výstavu a tehdy se také stal tamním čestným měšťanem. V letech 1896–1905 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, dále byl členem Jednoty výtvarných umělců, redaktorem časopisu Volné směry a později časopisu Dílo. Jako jeden z mála sochařů uměl psát a teoreticky formuloval své myšlenky a názory. V roce 1946 byl jmenován národním umělcem a krátce nato zemřel. Dne 5. července 1896 se v kostele sv. Rocha na Žižkově oženil s Julií Kvěchovou (1875–??).[3] Manželé Šalounovi měli dceru Růženu (1897–??) a syna Ladislava (1900–??). Ladislav Šaloun je pohřben na Slavíně.

Zdroj: WiKi

Nebyly nalezeny žádné výsledky.

Menu