Pirner Maxmilián

(1854–1924)

* 13.2. 1854 Sušice – † 2.4. 1924 Praha

Maxmilián Pirner studoval v letech 1872-1874 na soukromé Akademii u Trenkwalda a poté přešel v roce 1875 na vídeňskou Akademii, kde setrval do roku 1879.

V roce 1896 se stal profesorem Akademie výtvarných umění v Praze a byl jejím rektorem v letech 18981905-6,1907-8 a 1911-2. K jeho nejvýznamnějším žákům patřili: E. Holárek, M. Švabinský, F. T. Simon, A. Kašpar, J. Obrovský, V. Nechleba.

Ovlivnilo ho kresebné dílo Josefa Mánesa, ale i tvorba Feuerbachova a Makartova. Byl uzavřený a jen sporadicky vystavoval. Pirner byl básníkem ženského těla, byl lyrikem a malířem filozofem. Ve světě pohádek, mytologických a romantických historických příběhů hledal odpovědi na otázky spojené s existencí člověka a smyslem jeho poslání. V alegorických a symbolistních kompozicích se dobře uplatnilo jeho akademické školení v klasickém pojetí lidské figury.

Postupně proniká do tohoto cítění ornamentální stylizace v duchu nastupující secese. Vytvářel cykly, které nejlépe vyhovovaly jeho hloubavému temperamentu. Námětem obrazu Empedokles z Akragantu je alegorické vyjádření antického učení o čtyřech živlech, za jehož zakladatele je Empedokles považován.

Řecký filozof, básník, mystik, kněz a lékař Empedokles z Akragantu žil v 5. století před Kristem na Sicílii. Prohlásil, že základním zdrojem všech věcí jsou čtyři látky: oheň, voda, vzduch a země. Jsou základem všeho, co existuje, a různorodost světa způsobuje věčný bojdvou prasil, lásky a nenávisti, jejichž působením se živly v různém poměru mísí. Náš obraz je důmyslně vystavěn, je založen na kontrastu hloubky a nekonečné dálky symbolizované vodní hladinou a plošných dekorativních linií, které zvýrazňuje citlivá práce s umělým světlem.

keyboard_arrow_up