Braunerová Zdenka

(1858–1934)

* 9. 4. 1858 Praha – † 23. 5. 1934 Praha

Dcera politika a doktora práv Františka Braunera, začínala malířské školení u Amálie Mánesové, byla žákyní Soběslava Hippolyta Pinkase (na Vyšší dívčí škole) a Antonína Chittussiho, k němuž ji kromě důvěrného několikaletého přátelství poutal i společný obdiv k barbizonské škole. Ta měla rozhodující podíl na utváření jejího výtvarného projevu.

V roce 1881 při svém druhém pobytu ve Francii navštěvovala Akademii Colarossi, kde studovala malbu u G. C. E. Courtoise.

V roce 1883, po delším pobytu v Itálii se seznámila s Juliem Zeyerem, který ji téměř dvacet let ovlivňoval svými estetickými názory. S rostoucími emancipačními snahami českých žen je spojen Náprstkův Americký klub, kam Braunerová často docházela.

V osmdesátých letech se seznámila i s představiteli francouzské a mezinárodní kultury v rodině své sestry, manželky Elémira Bourgese v Samois (Mallarméem, Redonem, Whistlerem, později Rodinem, Claudelem, Cazinem).

Své krajiny vyznačující se volným malířským rukopisem a výraznou barevností vystavovala v Praze a Paříži. Ve Francii se snažila zprostředkovat tendence českého umění, zajímala se o lidovou kulturu.

V roce 1894, po definitivním návratu z Francie, se intenzivněji soustředila na lidové umění, při cestách na Moravu se seznámila s Jozou Úprkou a Vilémem Mrštíkem, s nímž se později zasnoubila. V oné době se věnovala i ilustraci a knižní grafice. Koncem století se podílela na výstavní činnosti spolku Mánes a spolupracovala se skupinou Moderní revue.

Od konce devadesátých let se zaměřila na zobrazení Prahy, ať již v oleji, akvarelu, pastelu či leptu (tuto techniku si osvojuje v roce 1899).

Na počátku 20. století rozšířila tvorbu o dekoraci skla, které zdobila folklorními ornamenty. Až do konce života však zůstala dominantním prvkem v jejím díle krajinomalba.