Pečinka František

(1869–1917)

Novobydžovský rodák studoval u Mařáka v letech 1889-1892, od r. 1894 pak znovu krajinomalbu ve Vídni u Lichtenfelse.

Se zálibou maloval otevřený kraj a vzdálené horizonty, byl krajinář s hlubokým smyslem pro náladu a barvitost. Maloval zejména oblaka, večerní nálady a západy slunce, kombinoval přitom nejednou účinně olejomalbu s pastelem („Vesnička hoří“). Na výstavě „Julius Mařák a jeho škola“ v r. 1929 byly vystaveny obrazy „Vesnička“ a „Letní oblak“.

Jeho nejranější práce ukazují na přejímání vzorů – drobný olej chalupy maloval vedle Slavíčka (jeho olej „Chalupa nad cestou“ veden pod č. 8 v monografii J. Tomeše, Odeon 1967), interiér školního ateliéru je poplatný dobové ilustrativní malbě, k níž zprvu nejspíš inklinoval, jak dokazuje i olej s motivem nádraží, rovněž z počátku 90. let.

Osobitější obrazy vznikají až po vídeňské epizodě v době kolem roku 1900, kdy vervní rukopis volnými tahy štětce napájí i bohatě instrumentovaná barevnost s výraznými akcenty červené, žluté, ostře zelené a nafialovělé.

Tvořil v okolí Luhačovic, na Novopacku a také na Jadranu („Plachetnice“). Několik drobných olejů takto pojatých ukazuje možnosti i talent zapomenutého příslušníka prvního sledu Mařákovců.

Za zcela unikátní pak musíme uznat jeho upíry a strašidla, jimiž údajně strašil již v Mařákově ateliéru kolem r. 1895, znal jistě vodníky a příšerky Schwaigerovy, nicméně nen-podoboval, naopak hýřil svéráznými nápady někdy na hranici ztřeštěnosti („Sen blázna“, AJG Hluboká n. Vltavou). Mnohá tehdejší kurioza reprodukovaly dobové časopisy, nejvíce Zlatá Praha a Volné Směry, půvabný celek tvoří kniha V Říhy „Letní noc“, jíž Panuška ilustroval celou (1905).

Třebaže volnost rukopisu štětce je v olejích zřejmá již kolem roku 1900, teprve kolem r. 1907 přistupuje k pádnějšímu impresivnějšímu přednesu, kdy v hutných tazích napitého štětce báječně zachycuje okamžiky na polích a lukách, vodní hladiny, ohníčky s cikány, chatrče nebo slunce v korunách stromů.

Po r. 1910 vznikají jeho pohledy do pravěku domácí krajiny s mamuty a pralesy, s jeskynním člověkem a jeho pohanskými obřady, s dávnými sídlišti a modlami.

Ve 20. i 30. letech byl několikrát u Jaderského moře, kde namaloval nejen konvenční mariny, ale bravurně se zhostil i zátiší (krabi). Jeho kochánovský domicil v Posázaví, kde vyrostli v malíře i oba synové, se stal již před válkou legendou, žijící vlastně dodnes.