Procházka František Xaver

(1746–1815)

* 27. 11. 1746 Praha – † 15. 4. 1815 Praha

Pocházel z měšťanské rodiny, v letech 1757-1762 absolvoval (stejně jako Jan Jakub Quirin Jahn a Ludvík Kohl) piaristické gymnázium vedené Gelasiem Dobnerem, roku 1762-1763 se učil v malířské a restaurátorské dílně Jana Kastnera, který podle dobových svědectví získal i jisté vzdělání teoretické a historické a byl pokládán za jednoho z nejlepších pražských znalců, s profesorem Franzem Lotharem Ehemantem zkoumal gorické obrazy na Karlštejně.

U Kastnera Procházka získal průpravu pro svou pozdější činnost restaurátorskou. V roce 1764 pokračoval u Norberta Grunda a 1764-1768 v malířské škole Carla Michoriho v Drážďanech.

V letech 1769-1771 doprovázel knížete Schwarzenberga po Německu, Rakousku a Itálii. Mezi léty 1772-1773 se vrátil z cest, usadil se v Praze a v roce 1787 koupil dům na Novém Městě. Maloval oltářní obrazy, jako restaurátor roku 1786 zachránil Rubensovy obrazy hlavního oltáře malostranského kostela sv. Tomáše (dnes vystavené v NG) a 1804 opravil Reinerovu fresku v kapličce sv. Barbory na Hradčanech.

Tehdy už bydlel v nájmu, v Loretánské ulici v domě U hodinářů. Procházka byl především ale krajinářem, i když se krajinný motiv objevil v jeho díle až kolem 1800, tedy po padesátém roce umělcova života. Vyšel z rokokových idyl a zamířil – jak odpovídalo tendencím dobové literatury – k před romantickému zobrazování přírody v střídání nálad a citů.

Často maloval protějškové dvojice, které ve spojení tvořily i souvislý panoramatický pohled. Jejich hlavním výtvarným činitelem byla barva a chvějivé, měkce a iluzivně působící světlo, jehož původ najdeme u benátských krajinářů 18. století. Klasicismus se ho dotkl jen motivy, když do ideálních a komponovaných krajin zasazoval ruiny antických a středověkých architektur nebo antické vázy, urny a náhrobky. Na Procházkovo dílo navázal August Bedřich Piepenhagen, vliv jeho malby pozorujeme ještě u žáků Haushoferovy školy.

Menu