Kohout (Lecoque) Alois  (1891-1981)

Kohout (Lecoque) Alois (1891-1981)

Když byl před časem v aukční síni Christie's vydražen za překvapivých 15 000 dolarů jeden z obrazů francouzského malíře Lecoquea, zcela jistě se nikdo z účastníků dražby nepodíval na český trh, kde můžeme od 1 000 Kč pořídit akvarely českého malíře Aloise Kohouta. Nestálo by to za zmínku, kdyby francouzský malíř Lecoque  a český malíř Kohout nebyla táž osoba. A to s osudem, nad nímž se tají dech a který měl být u nás zapomenut.

Život byl k Aloisovi Kohoutovi štědrý na extrémy. Hvězdný mladík a již zamlada bohatý lev salónů s nejlepšími styky, který musel v šedesáti letech znovu začínat s pěti dolary v kapse v tvrdém chicagském prostředí, bonviván i odsouzenec k smrti, světoobčan čekající na občanství, povstalec ve středověké pevnosti s propašovaným mauserem v ruce i filmový velitel nacistů. To vše byly role, jimiž prošel. O jeho horečnatém životě však prakticky nejsou k dosažení spolehlivé zdroje informací, vyjma dochované korespondence a autobiografické části prozaického díla, takže některé z dílků jeho mozaiky nezbývá než k sobě skládat s jistým rizikem.

Narodil se v Praze roku 1891. Po šesti letech na reálce odjel studovat malířství na Umělecký institut do Záhřebu, kde už jako student začal sbírat oficiální ceny. To přesvědčilo jeho otce natolik, že Aloisovi nejen odpustil zvolenou dráhu (původně trval na tom, aby se syn tak jako on stal inženýrem vodních staveb), ale vyslal jej pokračovat ve studiu do Paříže.

Do hlavního města umění přišel Kohout v pouhopouhých 17 letech. V Académie Julian si počínal natolik suverénně, že si jej za svého žáka vybral August Renoir a prozrazoval mu své vlastní postupy a triky. Vztah mezi ním a žákem byl natolik blízký, že Kohoutovi vystačil na pozdější knihu „Můj přítel Renoir". Neméně inspirativní byli ovšem i ostatní přátelé z legendárního atelieru La Ruche, kde si Kohout zařídil vlastní pracovnu - malíři Modigliani, Chagall a Soutine, sochař Ossip Zadkine a další. V Paříži maluje zejména na Montmartru a na nábřeží Seiny, její mosty s bezdomovci, katedrálu Notre Damme či ulici St. Jacques.  Začíná se podepisovat jako Lecoque, což je francouzský překlad jeho příjmení. Okouzlil jej také hostující Ďagilevův Ruský balet. Roku 1913 napsal pod jeho vlivem libreto ke scénickému baletu „Noc" pro jistého nadějného začínajícího skladatele, který se naň s prosbou o text obrátil. Vzhledem ke Kohoutově schopnosti „potkávat lidi" nepřekvapí, že oním žadatelem nebyl nikdo menší než stejně starý Bohuslav Martinů.

Šest let po svém příchodu do Paříže už získává skutečně evropské uznání na mezinárodní výstavě v londýnském Crystal Palace. Následně se vrací do Prahy coby vycházející hvězda a své obrazy prodává jako na běžícím pásu - žije si natolik dobře, že si může dovolit pronajmout si celé jedno patro Colorado-mansfeldského paláce a obout se do života lva salónů a miláčka žen. Získal přitom mnoho kontaktů a vysoké styky, což je obecně u výtvarníků klíčové pro jejich uznání, ovšem selanka rychle skončila s prvním rokem světové války.

V té době už byl natolik celebritou, že si jej úřady nedovolily povolat do armády. Válečné časy si ovšem ztrpčil sám nešťastným manželstvím, z něhož se po válce odjel vzpamatovat na Saharu, k malíři Dinetovi do alžírského městečka Bou Saada. V severní Africe nakonec strávil dva roky, než se vrátil pracovat do Paříže. Montmartre byl již asanován, a většina malířů se proto přesunula na kopec Montparnasse na protějším břehu. Sám Kohout si zřídil atelier ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés a maloval opět hlavně Seinu a okolí tržnice. Po dalších dvou letech slavil snad životní triumf v Galerie André - obrazy hravě rozprodal, zejména do vysoce postavených kulturních rodin a kolegům umělcům. Počínaje touto výstavou se Kohout-Lecoque zařadil mezi tehdejší elitní evropské malíře.

Pobyt v Paříži střídal s prací v zapadlé vísce na severním pobřeží Bretaně a v Benátkách, kde se posléze dvakrát účastnil Biennale (1926 a 1928). Právě v Itálii se mu však známosti poprvé v životě nevyplatily - připletl se do plánovaného atentátu na Benita Mussoliniho a musel opustit zemi. Vrátil se do Československa, kde řadu jeho obrazů skoupila vláda, a nadále patřil k meziválečné smetánce. Idyla opět skončila válkou. Kohout byl na seznamu osob určených nacisty k likvidaci poměrně vysoko - nikdy se netajil odporem k diktaturám a italská zápletka s Mussolinim mu na bezpečí rovněž nepřidala.

Prchá proto do Jugoslávie, na své plachetnici se potuluje a skrývá mezi dalmatskými a řeckými ostrovy, dokud Jugoslávie i Řecko nejsou celé obsazeny.  Nakonec je zatčen v Dubrovniku a stráví několik měsíců za mřížemi. Není však známo, proč nebyl vydán do protektorátu a za jakých okolností se mu podařilo přidat se k partyzánům. Na Balkáně však viděl mnohokrát, jak se divoká primitivita projevuje kromobyčejnou krutostí. V předmluvě ke knize „Jeanette" několik takových příkladů líčí, vzpomíná například na vraždu katolického kněze rozběsněnými ženami: „Rozšlapaly ho tak, že v něm nezbyla jediná kost nezlomena. Když ho vlekly dále od stavení, aby ho polily naftou, byl to pytel naplněný měkkou hmotou, krvavé jelito, do kterého se přimíchaly zpřelámané kosti. Jen některá ostřejší propíchla kožený vak a vyčnívala ven, potažená úponky rozmačkaného svalstva. Rozběsněné ženy tančily kolo na koženém vaku, měkkém jako měch vína, že noha v opánku, divoce křepčící, necítila zpřerážených kostí. Pohled jejich byl podivný - tančily tryznu za mrtvé, které již nikdo nevzbudí."

S dalšími partyzány je zatčen gestapem koncem války. Tentokrát už je odsouzen k smrti. „Usínal jsem až o páté ranní, když se zastavily kroky vojáků u některých dveří a zarachotily klíče, protože jsem věděl, že budu žít do zítřejšího rána do páté ranní, kdy zase uslyším kroky. Je krásné žít bezstarostně celé dvacetčtyři hodiny, vědět, že nikdo si pro mne nepřijde, jako pro slepici, protože jen o páté se budí na popravu a o půl šesté do koncentračního tábora." Před popravou jej zachránily jeho obrazy. Policejní ředitel je měl rád natolik, že katům vydal „jen" Kohoutova kolegu Spitzera, jemuž navíc u nacistů zhoršil situaci jeho židovský původ. Malíř se řediteli za udělenou milost „odvděčil" organizací povstání ve věznici - den po plánové popravě se jedné partyzánské ženě podařilo do věznice propašovat pistoli Mauser a tři granáty. Kohout vlákal do cely postupně oba bachaře z chodby a po jejich odzbrojení spolu s dalšími uvězněnými partyzány vyplenili vězeňskou zbrojnici. Poté obsadili věž dubrovnické pevnosti, kde se ubránili až do osvobození města.

Konec války a poválečné roky už Kohout strávil v Itálii. Zahrál si velitele nacistů generála Melzera ve filmu "Avanti a lui tremava tuta Roma" vedle hvězdné Anny Magnani (hrála např. ve filmech „Sestup Orfeův", „Řím, otevřené město" nebo „Mamma Roma") a opět navazoval kontakty ve vysokých uměleckých a intelektuálních kruzích. Prosadil se i jako spisovatel. Z pětice próz je pro poznání jejich autora nejzajímavější román „Malíř David" (předmluvu k němu napsal Curzio Malaparte), neboť se odehrává v Paříži před 1. světovou válkou, v meziválečné Praze a také v Benátkách. Lze v něm nalézt autobiografické prvky i Kohoutův pohled na tato města a na městské motivy, jak je maloval on. Některé Kohoutovy prózy ovšem v češtině ani nevyšly, zato je možno číst je ve francouzštině, italštině a angličtině.

V Československu se však po válce chopili moci komunisté a Kohout, bytostný demokrat, pro kterého komunismus a fašismus byly jen dvě různé uniformy na témže mistru popravčím, byl znovu zapsán na černou listinu. Všechen jeho majetek v rodné zemi byl zabaven a on sám se ocitl mezi osobami určenými k zapomnění. V politicky nevypočitatelné Itálii navíc stoupl vliv bývalých Mussoliniho stoupenců a Kohout byl ze své vily na Capri a ateliéru v Římě, kde byl zvyklý debatovat s předními malíři v čele s Giorgiem de Chiricem, vyhnán do tábora pro nelegální imigranty a marně se snažil dosáhnout exilu v některé z evropských zemí. Šedesátiletého muže bez občanství a zbaveného prakticky veškerého majetku nakonec přijaly Spojené státy, kde musel na udělení občanství čekat v nejistotě dalších deset let.

Mimořádná houževnatost však malíře řadí do skupiny legendárních příběhů o štěstí ve Velké zemi. Pomohla mu i česká komunita v Chicagu, takže velmi brzy opět vystavoval. Posledním Kohoutovým bydlištěm se však stalo Los Angeles, kde si otevřel vlastní galerii. Se svými post-impresionistickými obrazy se Renoirův žák dokázal prosadit i v době Andyho Warhola, kalifornské psychedelie a nejrůznějších projevů či výstřelků moderního umění.

Při pohledu na chronologický přehled samostatných výstav by člověk ani neřekl, že se Kohout musel s nějakými těžkostmi potýkat - od roku 1945 do roku 1974 sólově vystavoval prakticky každoročně, a to i třikrát do roka. A ne v ledajakých galeriích. Jeho obrazy jsou dnes také zastoupeny v takových institucích, jako jsou v New Yorku Solomon R Guggenheim, Whitney Museum of American Art, Museum of Modern Art nebo washingtonská National Gallery of Art. Nemluvě o dalších amerických muzeích a galeriích. A opět jedna věc, která u Kohouta nepřekvapí - jeho obraz pražských střech visel v prezidentské pracovně Bílého domu a dochovaly se i jemu adresované dopisy od prezidentů Eisenhowera a Nixona.

Patří ovšem k paradoxům Kohoutova života, že není obecně známo ani jeho datum úmrtí. V německých aukčních síních bývá uváděn rok 1977, v tuzemských katalozích je někdy druhé datum nahrazeno otazníkem. Za spolehlivý pramen lze však považovat archiv kalifornského hřbitova Hollywood Forever Cemetery, kde je Kohout pohřben. Záznam uvádí rok 1981, jehož se drží i všechny americké zdroje.

Svět je bohatý na skryté postavy, jež stojí zato si objevovat. Pro národy postižené diktaturami je objevování svých zapomenutých elit dvojnásob osvěžující. Až půjdete kolem výlohy některé prodejní galerie a uvidíte v ní levný obraz od neznámého francouzského malíře Lecoqua, vězte dobře, s kým máte tu čest. Jeho život by dobře posloužil jako námět na film. A propos - kdo víte něco dalšího o Kohoutovi-Lecoqueovi nebo kdo můžete opravit případnou nepřesnost v tomto článku, neváhejte a využijte prosím prostoru níže.

Zdroj Literární noviny