Georges Kars: Kralupy, Praha, Paříž a zpět

5942

V Galerii Roberta Guttmanna v Praze probíhá ve dnech 23.2. až 17.6. 2012 výstava raného díla poněkud pozapomenutého, nicméně velmi malířského malíře Georga Karse.

Kdo by se chtěl i jindy setkat s Karsovým půvabným dílem, musel by buď do Městského muzea v jeho rodných Kralupech nebo do obdobné instituce v nedalekých Velvarech. Pražská Národní galerie je v tomto směru poměrně skoupá a Karsovy opusy jí zřejmě nepřipadají dostatečně vývojově průrazné, aby jim věnovala větší pozornost. Tento povzdech by se ovšem mohl rozšířit na celou škálu dalších pozoruhodných malířů, které běžně moc nevidíme.

Georges Kars, Nalezení Mojžíše, 1922

Návštěva v malé Guttmannově galerii přináší opravdu povznášející malířský zážitek, skutečné potěšení z pohledu na téměř vždy velmi kvalitně odvedenou práci, která nenudí ani po dlouhém setrvání před obrazem. To se týká snad všech vystavených Karsových maleb, bohužel vyjma jeho opusu magnum, „Nalezení Mojžíše“ z roku 1922, kdy umělce zřejmě přemohl pocit zodpovědnosti k danému tématu a vytvořil málo zábavnou, ulízanou malbu v duchu salónního akademismu.

Velké „historické“ kompozice a mnohomluvná poselství prostě nebyla Karsovou doménou a naštěstí se jim také většinou vyhýbal. O to větší potěšení skýtá pohled na jeho ostatní tvorbu, v níž můžeme postupně číst a vnímat plynulý vývoj forem a částečně i poselství obrazu. Karsovo dílo začíná bezprostřední reakcí na německý typ impresionismu, s nímž se setkal v Mnichově, reakcí na způsob malby Liebermanna, Slevogta, snad i Corintha.

Karsův způsob malby je v té době neobyčejně „šťavnatý“, tahy štětcem nejsou krátké pointilistické skvrny, ale delší hutné linie, plné barevné hmoty, reliéfní, jiskřivé, působící dojmem tekutosti. I v motivech se blíží k některým ze zmíněných německých malířů, třeba jeho papoušek v parku vyvolá vzpomínku na podobné malby Maxe Liebermanna. Barvy jsou v Karsových obrazech z té doby poněkud disharmonické, podobně jako v případě německých impresionistů, kteří též nešli cestou harmonizace, ale cestou směřující k expresivitě, dynamizaci.

Pod vlivem cest do Paříže se však Karsova tvorba zklidňuje, je v ní znát vliv Cézanna, Deraina. Tvary se stávají celostními, sumárními, tahy se zklidňují a zplošťují, barevné erupce nahrazuje jemné odstínění tónů sloužící k výstavbě iluzivně plastického volumenu. Kars se však nepřiklonil ke kubismu, jak by logika vývoje mohla naznačovat, ale odbočil rovnou do hájemství neoklasicismu, a to jak formálně, tak tématicky, když se stále více zabýval sociálním podtextem a jistou alegorizací. Stále však mimořádně dbal na malířské kvality díla a nesklouznul k ilustrativnosti či ideologičnosti.